Na začátek bych odpověděla otázkou. Víte, kdy si je člověk schopen připustit, že je něco mezi nebem a zemí? Že existuje nějaké duchovno, ezoterika? U mě, a věřím, že podobně tomu bylo u mnoha ostatních, k tomu došlo v době, kdy se mi hroutil bezpečný svět. Bylo mi 12 let a zemřel mi otec. Nechápala jsem, co se děje, proč se to stalo, jak to mohl Bůh dopustit. Podobné situace v našich životech způsobují zásadní obrat, začneme se ptát a hledat odpovědi. A kdo hledá, ten najde. Indície pak přicházejí zevnitř i z vnějšího světa v podobě symbolů, prožitků, poznání, pochopení. Dostáváme se na duchovní cestu.

Když hovořím s lidmi o tom, že jsem na duchovní cestě, mnozí si myslí, že žiji někde na obláčku, modlím se, medituji… Pro mě je ale duchovno způsob, jak mohu lépe poznávat a pochopit sama sebe a pak následně i ostatní bytosti. Jak objevit a naplnit svůj potenciál tak, abych byla milujícím a šťastnějším člověkem. Jestliže při tom pomohu někomu dalšímu, udělám šťastnější i jiné, je to pro mě i zasvěcením.

Nejprve jsem se začala zajímat o numerologii. Ta mi poskytla, a stále poskytuje, nevyčerpatelný zdroj informací a návod na sebe sama.Velmi mě bavilo, a stále baví, poznávat a následně si i ověřovat na sobě a v praxi, zda to, co se učím, tedy co je psané, je i dané a v reálném životě platné. A i když se numerologií zabývám již několik desítek let, neustále mě překvapuje a dostává do úžasu. Skutečně totiž funguje. Myslím si, že by numeroskop dítěte měli rodiče dostávat už v porodnici, aby věděli, kdo je poctil svou návštěvou a s kým mají tu čest. Pak by dokázali svého potomka fundovaněji provést životem. S nadsázkou říkám, že když si kupujeme např. pračku, také k ní dostaneme návod, jak s ní zacházet, dozvíme se, co všechno umí a na co si naopak dát pozor. Proto se snažím lidem, kteří ke mně přicházejí na výklad karet, doplnit tyto numerologické informace. Potom lépe chápou, proč se dostali právě oni do situace, kterou aktuálně řeší, a zjišťují, jak se z toho mohou co nejvíce poučit a jít posíleni dál. To, jak myslíme, mluvíme, prožíváme, konáme – takoví zkrátka jsme. Takový máme charakter a ten pak naplňuje náš osud, naši potřebu k růstu. Lidem poskytuji pouze nezaujatý pohled na věc. A je jen na nich, co si z toho odnesou, s čím se ztotožní, co jim bude vyhovovat, čemu budou věřit, a hlavně – co chtějí dál se svým životem udělat. Je-li třeba, doporučím jim i jiného odborníka nebo osobu, která by jim mohla pomoci, ať už jiného kartáře, léčitele či terapeuta. Pokud to lze, jsem ochotna podpořit energeticky i je samotné nebo situaci, kterou řeší.

Vždy každému zdůrazňuji, že nevykládám budoucnost! Ta se každým naším rozhodnutím mění a je to tak v pořádku. Mám husí kůži z kartářů, kteří si zakládají na tom, že se jim věštby plní na sto procent. Berou tak svým klientům mnohdy poslední naději, že se s jejich problémem dá něco dělat. Smysl mé práce vnímám v tom, že dávám lidem příležitost pochopit sebe, uvědomit si, jak jsou úžasní a schopní dostat se z momentálních potíží, dám jim možnost nalézt řešení jak dál, a to s vizí, že zas bude dobře…

Asi před pěti lety jsem vykládala karty tehdy zhruba čtyřicetileté paní. Rok před tím se jí v autě zabil manžel. Měla s ním syna, tomu bylo v té době deset let. Právě toho syna jí úřady chtěly soudně odebrat, protože se mu nemohla dostatečně věnovat. Aby toho nebylo málo, léčila se navíc s rakovinou. Rodiče jejího bývalého manžela chtěli této těžké situace využít a místo, aby jí pomohli, chtěli získat vnuka do své péče, adoptovat ho. V kartách vše vycházelo negativně, ať šlo o její zdraví, soudní při… Měla jsem jí to tak říci? Pomohla bych tím té paní? Měla by sílu dál odolávat nepřízni osudu? Tenkrát jsem si uvědomila, co je důležitější než nějaké naplnění věštby. Ta žena ode mě tenkrát odešla nabitá energií, rozhodnutá zabojovat. A byla šťastná. Jsem přesvědčená, že každý další den, který prožila v radosti  a naději, měl smysl a pomohl jí v léčbě nemoci i v péči o syna…

Může být větší koníček než žít vědoměji svůj život?

Asi bych to neměla říkat, ale jsem v tomto ohledu dost neposlušná. Vykládám si je, ovšem ne vždy se jejich předpovědí řídím(smích).

Sice respektuji jejich rady, ale mnohdy chci zkusit, zda to tak opravdu dopadne. Bohužel, z osmdesáti procent pak s odstupem času konstatuji, že kdybych poslechla, mohla jsem si ušetřit spoustu starostí a bolesti. Ale nelituji, protože si říkám, že jsem to alespoň zkusila a udělala pro to, co jsem uměla. A pak, nikdy není nad vlastní prožitou zkušenost.